Léčba majzlíkem

Pamatujte si, že věta: „Touto incizí provedeme extrakci kovu...“, znamená ve skutečnosti  „Tady a tady to nařízneme, šup, ještě tady, šup, tudy budem svítit baterčičkou, a pak tady nahóře, sem dáme majzlíček a pak to celý vymlátíme šupky šup!“ 

Úraz je hrozný, protože vás zaskočí. Máte spoustu plánů, pevné termíny, povinnosti. A najednou bác - máte sádru, šrouby, obklady, teplotu, dvojité vidění a rozpíchaný zadek. Místo důležitých schůzek ležíte v posteli a šilhavě se chichotáte na sestřičku, protože v naší nemocnici razí názor, že pacienta nesmí nic bolet, takže s báječnými koktejly nešetří. Místo ke kadeřnici jdete na rentgen, místo účetní uzávěrky můžete studovat tabulku své teploty a stolice. Všichni vás litují, nosí vám ovoce, malé čokoládičky a šunkové chlebíčky a vy se snažíte si v hlavě zpracovat, co vás to potkalo.

Naproti tomu plánovaný lékařský zákrok, jako třeba moje extrakce kovu vje důsledek toho, že jste se hezky zahojili, navíc se k tomu rozhodnete v podstatě dobrovolně, tedy aspoň termín a místo si určíte dle libosti. Také už máte jakousi představu, do čeho se to hrnete, a věru se vám nechce, takže zvolit termín není jednoduché. Utěšujete se tím, že to před vámi přežila už spousta lidí a že tentokrát aspoň nebudete mít zlámané kosti. Nakonec nějaký termín zvolíte, jdete domů navařit dětem, obvoláte příbuzné (aby věděli, kdy a kam nosit chlebíčky), sbalíte si čisté pyžamo a ráno vás zastihne na příjmové ambulanci.

Protože jste vlastně zcela zdraví, nic vám nechybí (naopak přebývá jedna trubka a čtyři šroubky), samozřejmě před vámi vezmou všechny polámané a potlučené marody, takže pozdě odpoledne se s osezeným zadkem dostanete na čistý vyvětraný pokoj a sestřička vám přinese studený oběd. Není to zrovna úroveň mišelínské hvězdy, ale vzhledem zítřejší k narkóze je to poslední jídlo na dva dny, tak ho sníte. Pak si vezmete pyžamko a knížku a s pocitem nepatřičnosti si vlezete do postele. V tu chvíli přijde první návštěva, která má trochu hokej v termínech, tak s ní jdete do nemocniční kavárny a dáte si kafe a šunkáček.

Celý večer si připadáte jako podvodník, protože jste naprosto zdravý člověk, s kterým zacházejí jako s pacientem. K ránu vás vzbudí v temnou a nevlídnou hodinu, překontrolují, jestli jste správně hladoví a oholení, odeberou vám všechny šperky, pokusí se vytáhnout vám zuby a šoupnou vám pilulku, po které vám to všechno přijde zatraceně legrační. A pak je tu najednou zřízenec, odbrzdí vaši postel a tradá, už se jede. Jste už v pěkném rauši, tak si to užíváte a u výtahu pokřikujete na údržbáře, jestli nemá šroubovák, že potřebujete malou opravu.

A pak se probudíte, jednu ruku máte celou zavázanou, to, co z ní vykukuje je celé oranžové a oteklé, máte žízeň, hlava vám duní jako po tahu a proklínáte den, kdy jste přivolili k reoperaci. Bolí to tak, že věříte tomu majzlíku, navíc zřejmě místo kladívka použili starou cihlu a párkrát se netrefili. Sestřičky vás mají v hrsti, nepustí vás na záchod a strkají vám do ucha teploměr.

Další den přijde lékař, rozbalí obvazy a vy zjistíte, že máte obrovskou fialovočernou sloní ruku, na ní porůznu malé mašličky z modrého rybářského vlasce, to celé na podkladu oranžové dezinfekce. Lékař vás poplácá po zdravém rameni, pochválí, že se pěkně hojíte a pustí vás domů. Tam se snažíte omýt tu protivnou dezinfekci, takže vypadáte jako debrecínka – růžové masíčko s oranžovým okolíčkem, a zjistíte, že rameno je nepohyblivé a zase si budete měsíc čistit zuby špatnou rukou. Takže poděkujete vyšším bytostem, že jste se tak pěkně zahojili a jdete se objednat na rehabilitace.