Moje malá samožernost

Nejpříšernější samožerné blogy jsou samozřejmě ty o miminkách. Jejich autorky jsou ty ženy, které zřejmě spolu s porodem prodělaly lobotomii a jsou tudíž přesvědčeny, že jejich robě je nejkrásnější, nejšikovnější, nejpozoruhodnější a nejmilejší, o čemž pravidelně zveřejňují svědectví. Tento euforický stav matičkám vydrží řadu let, mizí až po konfrontaci s pubertou, někdy se chvalozpěv přetaví v žalozpěv: Jak mi to ten prevít mohl udělat…

My ostatní, ženy bez dětí nebo s odrostlými samostatnými jednotkami, se těmto supermatkám posmíváme a s nadhledem upozorňujeme na jejich hloupost a omezenost, dokud samy neotěhotníme nebo se nestaneme babičkami, čímž přivedeme přímo nebo zprostředkovaně na svět toho nejpozoruhodnějšího človíčka. No, a pak o tom evangelizujeme na všech sociálních sítích…

Druhé nejpříšernější samožerné blogy jsou ty o zviřátkách. Každá panička má pocit, že právě její mopslík, papouch nebo minda je nej, nej, nej. No, není jisté, kde žije ta nejparádnější kočka, já ovšem už čtrnáct dní vím, kde žije ten nejstrašnější kočičí spratek na světě – u nás doma.

Naše kočka je mladá mourovatá slečna. Zatímco každý pes si myslí, že je malý chlupatý člověk, tahle kočka si myslí, že lidé jsou velké holaté myši a podle toho s námi jedná. Ačkoliv má pěkné kočičí jméno, už druhý den u nás získala trefnou přezdívku Nesmrtelný Drápalík (viz film Vesničko má středisková) podle své nejmilejší hry. Umí i na kousanou, ale to se schováváme, nejlépe do sprchového koutu, kam za námi zatím neleze. Také hraje hru kyvadlo, při níž se zuby drápy zavěsí na konec každé věci, kterou chcete zdvihnout. Nejlépe to jde s ložním prádlem, což ze stlaní dělá ranní a večerní koridu.

Je to velmi pilná mladá dáma, která se vždy, když se my lenoši chystáme jít spát, intenzivně věnuje kočičí práci – hlasitému drápání proutěného peřiňáku, prohánění plastové myši se zabudovanou rolničkou pod postelí, norování v koši na odpadky a výkopům v kočičím záchodě, kdy přemisťuje jeho obsah na podlahu. Každou tuto činnost doprovází hlasitým mňoukáním a poškytáváním, jako když se právě chystá vyvrhnout hrst chlupů. Když rozsvítím lampičku, hledí na mě třeštivým pohledem: Co je? Normálka makam, tak co ječíš?

Je to skvělá lovkyně, takže už ulovila a zakousla mop, několik utěrek, dvě špulky nití, celou mísu vlašských ořechů, rodinné balení toaletního papíru, kostku másla, blíže neurčený počet kolíčků na prádlo a kohokoliv, kdo se přikryje dekou. Většinu kořisti následně ukryje pod velmi nízký nábytek, odkud ho spolu se závějemi chlupů vyhrabáváme násadou smetáku.

Spí zásadně na hromadě svetrů, v koši s čistým prádlem nebo na jídelním stole. Někdy spí s lidmi v posteli, to pak zabere většinu plochy a celou peřinu. Ráda se spícím lidem dívá asi ze dvou centimetrů upřeně do obličeje a baví ji, když se dotyčný probudí a k smrti vyděsí. Kolem čtvrté ráno nás upozorňuje mňoukáním a pacičkováním po tvářích, že se blíží čas snídaně.

Co se týče stravování, hned zpočátku jsme jí vysvětlili, že naše lidské jídlo není zdravé a že nejlepší jsou kočičí křupky. Zde projevila nečekanou obětavost, s níž je ochotná riskovat a jíst nebezpečné lidské jídlo, jen aby nám zbyly zdravé granulky, které nás udrží ve formě. Prostě si je máme žrát sami.

Sečteno a podtrženo – naše kočka je parádní a velmi ji milujeme a tohle je samožerný článek a já to přiznávám, ale kdybyste ji viděli…