Otázka věku

Čekám v koutku v čekárně na ambulanci, až na mě přijde řada a lékař prověří, zda jsem hodna příjmu a následné operace.

Dneska to jde opravdu pomalu, pacienti se hromadí a jednu chvíli je jich tolik, že někteří přepadnou z čekárny a musejí čekat v parku před nemocnicí. Naštěstí je hezky, takže vytěsnění pacoši se shluknou kolem venkovního popelníku, plivají na zem a nadávají na zdravotnictví. Až jeden odcházející, co už to má za sebou, vnese do věci jasno: na příjmu je jen mladičká doktorka s ještě mokrým diplomem a prostě v tom neumí chodit. Pacienti ovšem nejsou o nic shovívavější, chápou, že každý se musí nejdřív zaučit, nikdo zkušený z nebe nespadl, ale proč zrovna na nich?

Když se člověk narodí, je nejmladší na světě. Sice ne nijak dlouho, ale je, pak přijdou vrstevníci a pak ti mladší, a rozvrstvení na dospěláky, vrstevníky a mrňouse nás ovládá dlouhou dobu. Mrňaty opovrhujeme, s vrstevníky se kamarádíme a dospěláky posloucháme, nebo taky ne, ale v podstatě nezpochybňujeme jejich nárok živit nás, kázat nám, vést nás, chránit nás. Později tahle představa o uspořádání světa padne, ale některé její relikty přetrvají, třeba u vybraných povolání očekáváme, že jejich představitelé budou starší nežli my - třeba policajt. Když vás při dopravní kontrole nutí mladíček ve věku vašeho morčete, abyste v autě vyhledávali různé předměty a ukazovali mu je, máte úplně jiný pocit, než když vás takhle prohání starý silniční vlk.

Čekám ve frontě a v duchu počítám, kolik může být té mladé doktorce. Dvacet šest, dvacet osm? Když na mě přijde řada a já vstoupím do ordinace, zkoprním. Má sice nažehlený bílý plášť a kolem krku sluchadla, ale mrňavá je tak na patnáct a tváří se na dvanáct. Kuře. Funkční model lékařky dvě ku jedné. O to více se snaží působit dospělým a profesionálním dojmem, ale je to pro ni těžké. I pro mě je pohovor těžký, protože se mě vyptává na věci, o kterých já s dětmi nikdy nemluvím. Snažím se být vstřícná, ale zrovna moc důvěry ve mně nevzbuzuje a tiše doufám, že mě nebude řezat ani ničím bodat.

Použije na mě sluchadla i tlakoměr, vyplní a zaškrtá spoustu kolonek, a když už to vypadá, že se rozejdem, pošle mě ještě na váhu. Vstoupím na platformu a na digitálním displeji se ukáže číslo 53. Povídám jí: To je nějaká blbost, protože ačkoliv by se mi podobná váha líbila, mohla bych jí dosáhnout jedině amputací několika končetin nebo opakovanou chemoterapií. Kuřátko se zatváří rozpačitě a kníkne: Musíte si uvědomit, že jste oblečená.... Panebože, nic nechápe! Mně je teď zrovna jedno, kolik mám nadváhu, ale představa, že mi dávají narkózu propočítanou na poloviční ženu, mě děsí!

Ne, ne!, zoufale vzpínám ruce. Já jsem daleko, daleko tlustší!, přesvědčuji ji a začínám panikařit. Každá dospělá ženská by poznala, že nemůžu vážit pod osmdesát, ale tohle kuře.... Proboha, lékaři by měli být zkušení! Končím se shovívavostí! Teď jí něco od plic řeknu!

Kuře se tváří nedůvěřivě, ale vstane a stoupne na váhu. Jejda, já mám sedumnáct kilo! To bych asi měla dělat na dětskym!, a láme se smíchy, takže rázem vypadá na předškoláčka. Smějeme se obě a spiklenecky vpisujeme váhu, kterou bych tak nějak mohla mít. Přeje mi hodně štěstí a děkuje, protože je na ambulanci od rána a skoro každý pacoš ji seřval, že je pomalá... Taky jí děkuju a přemítám, jestli je důležitější smysl pro humor nebo hromada zkušeností. A co život přinese, a co ne. Jdu ven a povídám ostatním čekajícím: Jo, je děsně mladá, ale fakt šikovná.