Počkej, on ti to jednou řekne…

Pes Bobeš. Je to pravá venkovská směs, otec netopýr, matka náhoda. Je hodně pačesatý, černý, docela veliký a dost divoký, rád vyzpěvuje a otravuje všechny ženské v okolí, takže připomíná Jimiho Morrisona zamlada. A taky je úplně nevychovaný, nezná žádné povely a kromě podlézání plotu a kradení rohlíků neumí žádné psí kusy.

Bobeš bydlel u svojí paničky v domku na malé vesnici. Když panička zestarala a nemohla se o dům starat, prodala nemovitost mým přátelům a pro dobrou vůli přihodila i Bobše. A tak se můj kamarád stal proti své vůli páníčkem vořecha.

Což o to, když si pořizoval dům na vsi, počítal kamarád s nějakým tím štěkacím hlídačem. Vlastně na toto téma uspořádal rozsáhlou přednášku s důrazem na důležitost čisté rasy a ušlechtilého rodokmenu. Hodně velebil exotická plemena, samé kavkazské a brazilské kultivary, a vysvětloval nezbytnost přísného a důsledného výcviku zvířete již od zavalitého štěňátka. Tím chtěl vysvětlit, proč Bobše ne. Po celou dobu na něj manželka, děti, bývalá majitelka a Bobeš se zájmem koukali. Manželka a děti zájem možná jen předstírali, ale Bobeš, zalezlý pod křeslem v obýváku s uloupeným rohlíkem v hubě, byl novým páníčkem zcela fascinován. Tato přednáška byla proslovena po podpisu kupní smlouvy, těsně před tím, než mu bývalá majitelka s úsměvem vložila konec vodítka do překvapené ruky a odjela autobusem v dál. 

Můj kamarád vydržel Bobše nenávidět asi dvacet minut. Ono je těžké někoho proklínat a hanět, když se na vás dotyčný kouká jak na svatý obrázek. Nakonec ho vzal na milost slovy: No jo, ty si špína!, načež mu Bobeš olízal kus auta, boty, ruce a obličej, kam až dosáhl, a začal zlatý věk jejich přátelství.

 Bobeš se i nadále chová jako pes – občůrává ploty a patníky, nadává sousedům přes plot, loví vše, co se pohybuje, od pavouků po divočáky, snaží se podhrabat pod plotem, krade rohlíky a bábovky ze stolu, kouše malé děti a miluje tu krásnou salašárku u sousedů. Zajímavou proměnou ovšem prošel ten můj kamarád. Tady předesílám, že není slabomyslný, není malé dítě, které věří na mluvící zvířata, a nepracuje u cirkusu. Přesto zřejmě věří, že Bobeš umí mluvit. Nejprve si s Bobšem povídal tak nějak normálně, prostě mu vyprávěl, co celý den dělal, kdo ho jak naštval a jak je život na pendrek. Pak začal každou větu končit slovíčkem viď, které tak nějak předpokládá kvalifikovaný souhlas naslouchajícího. Třeba: To je krasavice, viď? směrem k salašárce, nebo To je debil, viď? na jejího páníčka.  To vyvolalo u manželky a pubertálních dětí záchvaty posměchu, což ovšem paradoxně vedlo k posílení vztahu mezi páníčkem a pejsůnkem. Ty mi rozumíš, viď?

A pak začala fáze Řekni, a ta trvá dodnes. Vypadá to asi takhle: přijdu k nim na návštěvu, dostanu kávu a sklenku a obložený chleba a ohřátý guláš a bábovku (jsou velmi pohostinní), sedneme si kolem stolu, Bobeš si zaleze pod křeslo. Začnu vyprávět nějakou úžasně vtipnou historku, a když se blíží brilantní pointa, kamarád náhle zařve na Bobeše: Řekni Teto, já jsem pejsůnek zlobivej a sežral jsem půl kila špeku! Normálka jsem ho ukrad ze stolu! Řekni Teto já jsem špína! Bobeš to sice neřekne, ale dobře ví, že se mluví o něm a tváří se důležitě.  Já jsem psí teta a mám po historce, ti dva se vzájemně drbou, děti se tváří rozpačitě a manželka utrousí: Počkej, ty vole, von ti to jednou řekne...